Rozhovor s Honzou Spáčilem

Pozvání k rozhovoru přijala dlouholetá opora áčka, levý záložník Jan Spáčil. Kromě tradičních otázek se popasoval také s dotazy, které mu položil absolvent minulého rozhovoru Dan Mužátko. Rozhovor byl publikovaný ve Zpravodaji k zápasu s Býchory.

Začněme tradičně historií. Kde jsi s fotbalem začínal a kdy? Kde všude jsi hrál a jak na jednotlivá mužstva vzpomínáš?

Fotbal jsem soutěžně začal hrát docela pozdě - až ve 14 letech. Do té doby jsem ho hrál jen ve škole nebo s kamarády venku. Přednost dostávala atletika, které jsem se věnoval na Rudé Hvězdě Kutná Hora a svůj podíl měli i rodiče, kteří z obav o mé a bratrovo zdraví nás k fotbalu nechtěli moc pustit. Nicméně ve 14 letech mě spolužák ze školy Honza Jukl (dnes hráč a funkcionář Zbýšova) pozval na Kaňk, že jich je málo, ať si jdu zahrát. Tak jsem to zkusil, zakrátko jsem přivedl ještě bráchu Jakuba a začali jsme to „mydlit“ za kaňkovský dorost. Měli jsme tam perfektní partu a ve 2. roce působení jsme vyhráli Okresní soutěž dorostu (tehdy byly v okrese 2 soutěže dorostu a toto byla ta nižší). Další rok už jsem hrál zároveň za kaňkovské muže i za dorost. A po této sezóně si mě vyhlédly Miskovice hrající tehdy okresní přebor a po krátkém přemlouvání jsem tam za neuvěřitelných 10000 Kč pro Kaňk přestoupil. OP v Miskovicích jsem hrál 2 roky a pak už byl na řadě Podol.

Jak dlouho hraješ za Bílé Podolí? Jak ses sem vlastně dostal?

V Miskovicích si mě vyhlédl trenér Steklý, který sháněl posily pro sezónu 98/99. V té době mě lanařila i Viktorka Sedlec a Malešov, ale pro Podol rozhodlo to, že hrál I. B třídu a já si chtěl vyzkoušet vyšší soutěž než okresní přebor. Na finální jednání tenkrát přijela delegace ve složení František Nejedlo, Bohouš Šváb, Jarda Štoček, trenér Steklý a myslím, že tam byl i pan Myslivec a přestup se upekl. Takže v Bílém Podolí hraji, jestli dobře počítám, 15. sezónu (to by stálo za oslavu, ne?). Po takhle dlouhé době beru podolský klub za svou srdeční záležitost a přestupovat někam jinam už asi nebudu, to by musela přijít hodně atraktivní nabídka…

Levonohých fotbalistů je nedostatek, takže jsi levou zálohu (někdy obranu) měl asi souzenou. Nechtěl jsi někdy hrát jinde?

Je to pravda, dosavadní fotbalový život jsem díky silnější levačce z 99 % strávil na levé straně hřiště a vůbec si na to nestěžuji. Naopak, když jsem nastupoval s Bohoušem Švábem, Lubošem Štočkem, Radkem Tomanem, později pak s Péťou Štočkem v záloze, nebo do útoku šlo nahrát Mildovi Hladíkovi (věděl jsi, že bude gól), Pavlovi Bížovi, Liborovi Jelínkovi nebo Mírovi Šálenému, a ze zadu to ohlídali Pepa Ozzy Vančura, Péťa Doktor Lehman, Péťa Loužil, Luboš Bíža, Lukáš Toman, Michal Semínko a dalšími výbornými podolskými fotbalisté, tak jsem si fotbal vyloženě užíval a prostoru ke hře mi tito kluci dali víc než dost.

Přejděme do současnosti. Za áčko chodíš už jenom vypomáhat, neláká Tě ještě hrát pár let krajskou soutěž?

Láká, neláká… Za prvé: Začal jsem trénovat v Čáslavi přípravku, a protože jsem zvyklý věci dělat naplno, věnuji svůj volný čas především tomuto. Tím pádem mi nezbývá čas na pořádný trénink v Podole a bez pořádného tréninku, na který jsem byl zvyklý, nejde v mém případě I. B třída hrát. Za druhé: V Podole vyrůstá a dozrává docela dobrá, nadějná generace, která si i hodně rozumí po lidské stránce a tito kluci už jsou svojí fotbalovou kvalitou i fyzickou kondicí jinde než já, takže byl nejvyšší čas jim to místečko na hřišti uvolnit. Za třetí: 14 odehraných sezón v jedné soutěži, proti skoro stejným soupeřům, se všemi okolními vlivy, které bohužel v našem fotbalu jsou.., prostě motivace mi trošku chybí… Jsem s trenérem Švábem dohodnutý, že když bude potřebovat, rád áčku vypomůžu, ale stabilně hrát za A tým už asi nebudu (to by musela být veliká krize).

Béčko je blízko k udržení III. třídy i pro příští sezónu. Jak se Ti hraje za béčko?

Na zápasy benaga se těším, že si zahrajeme pěkný fotbal, užijeme si to. V této soutěži se fotbalovými kvalitami a zkušenostmi můžeme lehce rovnat se všemi soupeři. Ne vždy však vše vyjde, takže při své cholerické povaze občas lehce vybouchnu (tímto se všem omlouvám) a zároveň se učím býti trpělivějším. Podzimní část jsme odehráli velice slušně, organizovaně a cíl užít si fotbal jsme celkem splnili. Jaro se po složitějším začátku už taky rozjelo, soutěž je pravděpodobně zachráněná, takže věřím, že zbytek sezóny si opravdu užijeme.

V minulém rozhovoru jsme se ptali Dana Mužátka, jestli by chtěl nastoupit proti bratrovi. Ty jsi proti Jakubovi na podzim hrál. Jaké to bylo? Oplatíme jim podzimní porážku na jaře?

Hráli jste i spolu, nebo jenom proti sobě? S Kubou jsme jenom o rok od sebe, takže když jsme někde jako malí hráli, tak to bylo vždy spolu. Tím jsme si vytvořili spolu velmi pevné fotbalové návyky. I dnes, když si jdeme zahrát jen tak nebo sálovku, se spolupráce velmi snadno obnovuje a je radost hrát. Velký fotbal jsme spolu hráli na Kaňku, poté 1 rok v Miskovicích, kam za mnou přestoupil. Poté se naše cesty na pár let rozešly, když já jsem odešel do Bílého Podolí, Kuba šel do Viktorky Sedlec. Někdy kolem roku 2003 jeho kroky zamířily i do Bílého Podolí, kde odehrál tuším 1,5 sezóny. V té době však na jeho postu středního záložníka byla v Podole obrovská konkurence a asi i proto se vrátil do své Viktorky, kde hraje dodnes. Proti sobě jsme hráli mistrák, jenom když Sedlec hrál jednu sezónu I. B třídu a párkrát nějaký přátelák a pak až na podzim v utkání béček ve III. třídě. To u nás vyhráli a my jim to teď na jaře v Sedlci, doufám, oplatíme.

V Čáslavi trénuješ syna v mladší přípravce, jak vám to jde? Chtěl bys trénovat i nezávisle na synovi, třeba jednou dospělé? Platí Ti ještě licence z vysoké školy?

V Čáslavi trénuji mladší přípravku ročník 2004. Benjaminek je ročník 2006, takže s námi chodí občas trénovat a občas si zahrát zápas, ale hraje a trénuje především za ročník 2005, kde má kvalitní vedení pod Mírou Patákem. Nějaká fotbalovost v něm snad je, docela má "čuch" na góly, ale především si přeji, aby ho to bavilo. Co se týče mého trénování, chci se nyní věnovat trénování mládeže, které mě velmi zajímá. Oslovují mě moderní přístupy k tréninku dětí, kdy chceme z kluků vychovávat kreativní fotbalisty, nikoli pouze odkopávače a překopávače hřiště. Ne vždy se vše daří, je to o trpělivosti a dlouhodobé práci, ale výsledek snad bude stát za to. Výhodou tréninku dospělých je to, že spoustu praktických věcí lze s určitými úpravami převést z tréninku dětí, což opačně nelze. Významný rozdíl je především v komunikaci, motivaci a zaměření se na týmový herní výkon. Zkrátka nejprve musím získat zkušenosti u dětí a mládeže a pak lze uvažovat o trénování dospělých. Licence z vysoké školy mi bohužel propadla (10 let jsem nikoho netrénoval), v zimě jsem si dodělal B - licenci a příští rok bych se chtěl zkusit dostat na studium A - licence.

Děkuji za rozhovor, ale ještě to není vše. V minulém Zpravodaji byl rozhovor s Danem Mužátkem, který si na Tebe přichystal také pár otázek:

Máš ještě nějaký fotbalový cíl?

Tak nejbližší cíl je vyhrát s béčkem v sobotu na Kaňku a kapánek znepříjemnit postupové ambice Apačovi. Z těch dlouhodobějších cílů mám v plánu při příležitosti oslav 70. výročí založení fotbalu v Bílém Podolí opět porazit milovanou Slavii Praha a samozřejmě i vstřelit nějakou tu branku. Z toho vyplývá, že žádné významné fotbalové cíle osobně nemám.

Jak vidíš další vývoj podolské kopané po letech, co jsi v ní strávil?

Vývoj vidím dobře. Organizace v klubu se neskutečně pozvedla příchodem Péti Heřmánka, pana Šturma a trenéra Švába. Obrovský kus práce dělají pro klub kluci Štočkové, bez nich si to v Podole ani neumím představit. A to je základ úspěchu, že se v Podole hraje I.B třída 20 let bez sestupu. Co se týče sportovních ambicí, dozrála generace okolo Míry Šáleného, kterou nyní doplňují mladí kluci, a když na sobě budou makat, můžeme se v nejbližších sezónách opět dočkat i bojů o vyšší soutěž. Nesmí se ovšem zapomenout na mládež. Podol byl vždy hrdý na to, že soutěž hrál víceméně se svými odchovanci a tak by to mělo být i v budoucnu.

Pamatuješ si, jaký Tvůj gól byl nejdůležitější?

Tak já jsem nebyl nikdy žádný velký šutér, 3-4 góly za sezónu je tak můj průměr. Svůj okamžik slávy si z žádného mistráku ani nevybavuji, spíše mi v hlavě utkvěly 2 branky proti staré gardě Slavie Praha, která proti nám hrála v roce 1999 při příležitosti oslav 50 let podolského fotbalu (chytal za ně Juraj Šimurka).

Děkujeme za rozhovor, ať se daří!